Jak jsem se stala koučkou a průvodkyní žen

Sen z dětství

Když jsem byla malá, chtěla jsem být sekretářkou. Pamatuju si, jak jsme s kamarádkou sedávaly u psacího stolu a hrály si na kancelář. Zvedaly jsme telefon, zapisovaly do kalendáře, psaly na pomyslném stroji. A já jsem věděla, že tohle chci. 

Když jsem si vybírala střední školu, chtěla jsem jít tímhle směrem a být jednou třeba asistentkou nebo recepční ve firmě, tak jsem zvolila obor management obchodu. Pak se k oblíbeným předmětům přidaly cizí jazyky a když jsem se rozhodovala, na jakou vysokou půjdu, hledala jsem univerzitu, kde se budu moct věnovat jazykům a obchodu zároveň. Hned po střední škole jsem ale přijímačky na žádnou VŠ nezvládla a nikam mě nepřijali. Protože mě bavily jazyky, řekla jsem si, že než přestat studovat úplně, strávím rok na jazykovce a pak zkusím VŠ znovu. 

Ve všem zlém je něco dobrého

Na konci jazykovky se se mnou rozešel můj tehdejší přítel a mě se zbortil svět. Byla to moje první velká láska a obrovsky to bolelo a já cítila, že chci "někam pryč". A tak jsme se s kamarádkou vydaly za dobrodružstvím do Londýna, kde jsme sehnaly práci v 5* hotelu jako pokojské. To bude skvělé, říkala jsem si. Měla jsem v hlavě oblíbený film Krásná pokojská a přišlo mi to naprosto dokonalé. Upřímně, byla to pro mě velká škola života, za kterou jsem zpětně obrovsky vděčná (ale o tom možná někdy příště). 

Zpátky domů

Mezitím se v Plzni na ZČU otevřel obor jako dělaný pro mě - cizí jazyky pro komerční praxi a já se po necelých 2 letech vrátila z Londýna zpět domů a nastoupila na vysněnou vysokou (ani tam to tedy nebyla procházka růžovým sadem). Když jsem měla hotovou jednu vysokou, cítila jsem, že chci jít ještě dál a mít další titul (no jo, ta touha po "papírech"), a tak jsem vystudovala ještě "pajdu".  

Po škole jsem vůbec nevěděla, co přesně chci dělat. A navíc jsem i po dvou vysokých školách měla pocit, že pořád nic neumím. Nevěřila jsem si.

Zkus to a uvidíš

Držela jsem se toho, že jsem se chtěla věnovat jazykům a tak jsem nastoupila do firmy, kde jazyky požadovali, jako recepční. V té firmě jsem se pořád rozvíjela a protože mě práce bavila a hodně jsem toho zvládala, vypracovala jsem se až na manažerskou pozici. Měla jsem to tam moc ráda. Vedla jsem ženské týmy, posouvala projekty, měla zodpovědnost a denně mluvila německy. Často jsem ale mívala pocit, že mi více záleží na tom, jak se ve firmě cítí lidé, než na tom, co potřebuje firma. Někdy jsem musela jít proti svým přesvědčením, když jsem nařizovala něco, s čím jsem nesouhlasila.

Po letech se ve firmě vyměnilo vedení a já jsem přestala být v souladu s novým nastavením společnosti a s přístupem k zaměstnancům. Rozhodla jsem se jít dál a z báječně placené manažerské pozice jsem odešla. Proč? Ptali se všichni? Vždyť tam máš úžasný plat, teplou kancelář, vysoké postavení. Nikdo moc nerozuměl tomu, proč odcházím. Proč se prostě "nekousnu" - vždyť je to jen práce a do práce se chodí pro peníze. Jenže ona to nikdy není jen práce, je každodenní součást života. A já jsem tam všechno neměla. Postrádala jsem to nejdůležitější - soulad a smysluplnost.

Odešla jsem ze zaměstnání, bez toho aniž bych měla nové. Vůbec jsem netušila, co budu dělat. Nechtělo se mi nastoupit do korporátu, nevěděla jsem, jestli chci ještě vést lidi, připadala jsem si ztracená.

První myšlenky na koučink

S odchodem z firmy jsem ale začala pomýšlet na koučovací výcvik. Ta profese mě velmi zajímala. V práci jsme tehdy dva kouče měli a protože jsem i procházela náročným životním obdobím, našla jsem si svojí osobní koučku. Viděla jsem, jak moc mi koučink pomohl, jak jsem se začínala stávat novým člověkem a začala jsem v tom vidět velký smysl. 

Vůbec jsem ale netušila, jaký výcvik bych si měla udělat, vždyť je tolik nabídek a možností. Navíc jsem se tak nějak necítila na spolupráci s muži. Celou svoji kariéru jsem vedla ženské týmy a měla jsem pocit, že mužům příliš nerozumím. 

Až jednou mi v e-mailu přistála pozvánka do výcviku "Koučink pro ženy a průvodkyně žen". Já můžu koučovat jen ženy? Vždycky jsem si myslela, že koučovat musím všechny, že si nemůžu vybírat. A průvodkyně žen? To bych mohla vést ženské kruhy! Tenhle výcvik byl jako stvořený pro mě a já jsem jasně věděla, že se musím přihlásit. 

Další zaměstnání

Nicméně bylo potřeba si najít práci. Byla jsem doma už asi 4 měsíce a nešlo dál zůstat nezaměstnaná. Po všech různých pohovorech, jsem udělala přesně to, co nechtěla a nastoupila do korporátu opět na manažerskou pozici. Byla jsem z hledání práce už tak zoufalá a přesvědčená o tom, že žádná jiná práce není a že na mě nikde nečekají, tak jsem kývla. Už první měsíc jsem cítila, že jsem udělala chybu a po osmi měsících odešla. 

V červnu jsem ukončila koučovací výcvik a pomalu a polehoučku jsem začala vést ženské kruhy a koučink nabízet. Moc jsem ale nevěděla, jak na to, jak získávat klientky a tak jsem opět nastoupila do zaměstnání, kde jsem ale tentokrát věřila, že budu domů chodit s čistou hlavou. 

Zároveň jsem se přihlásila na další výcvik a to do Roční školy pro průvodkyně žen.

V práci jsem ze začátku měla opravdu dost prostoru, domů jsem chodila s prázdnou hlavou a snažila se koučink i kruhy posouvat. Zkrátila jsem si úvazek na 7 hodin denně a říkala si, že se to všechno krásně poskládá. Později se ale začala práce zase nabalovat a nabalovat a já jsem začala být vcelku přehlcená. Sice jsem měla zkrácený úvazek, ale veškerá agenda mi zůstala a i přibývala. Z práce jsem často chodila hodně unavená, po večerech jsem koučovala, dále se vzdělávala a organizovala ženské kruhy. Takhle jsem jela několik měsíců. Začala jsem se cítit opravdu vyšťaveně.

Vyhoření a co dál?

Často jsem od rodiny slýchala, že mě koučink a kruhy určitě vysávají, že do toho dávám spoustu energie a že na sebe nabaluji "problémy" klientek. Ale opak byl pravdou. Na večerní koučování jsem se vždycky těšila. Protože i přesto, že jsem z práce přišla šíleně unavená, po jediném koučovacím sezení jsem se cítila jako znovuzrozená. Proč? Protože v tom jsem cítila smysl, to bylo to, co mě nabíjelo a dodávalo mi energii. Problém byl ale v tom, že moje hlava jela na 100% den co den od rána do večera. Nebyl prostor vypnout a odpočívat. Můj hnací motor byl to, že musím nejdříve rozjet moje podnikání, abych pak mohla odejít z práce. 

Uběhla první část letních prázdnin a mě přišlo, že snad ani nebyla. V srpnu mi najednou úplně došla energie a já jsem se cítila úplně vysátá. Tehdy mi Kubi poprvé řekl, ať dám výpověď. Já jsem si to ale nedokázala představit. Vždyť nemám dost klientek na to, aby mě koučování uživilo. Já přece nemůžu odejít.

Přidaly se migrény, bolest očí, brnění ve tváři a já se bála a začala běhat po lékařích. Nebyla jsem schopná číst nebo koukat do telefonu. Koukat do počítače pro mě bylo velmi náročné. V práci jsem nedokázala fungovat. 

Často se mi honilo hlavou, že to mám zřejmě všechno z vyčerpání a že takhle už prostě dál nemůžu.

Když po všech vyšetřeních lékařka potvrdila, že jsem úplně zdravá, přišla jsem si jako blázen. V tu chvíli jsem se rozbrečela a nevěděla, co budu dělat dál. Tolikrát jsem slyšela od žen, že došly k vyhoření, až dokonce k depresím, kdy nebyly schopné ráno vstát. Tohle jsem nechtěla. 

Od zborcení ke klidu

Tu noc jsem měla pocit, že se zblázním, v hlavě mi jelo tolik myšlenek, nemohla jsem spát, cítila jsem všude v těle i v hlavě šílený tlak a nechtělo to přestat. Myslela jsem, že si budu muset vzít nějaký prášek nebo nebudu schopná normálně fungovat. 

Nedokážu popsat, jak a co se pak stalo, ale bylo to, jakoby se všechno zbortilo a s tím i ten tlak. Najednou byl pryč a v tu chvíli mi přišla jasná myšlenka: "Prostě dej výpověď". Přišlo mi to najednou tak jasné a jednoduché. Už jsem nepřemýšlela nad tím, co bude, když to udělám. Věděla jsem jen to, že to udělat musím. Musela jsem se něčeho vzdát a věděla jsem, že koučink a ženské kruhy to být nemůžou. To je to, co mi neustále dodávalo energii a to, v čem vidím smysl. Bylo jasné, že musím odejít z práce, protože tam mi uniká spousta energie a tam se cítím neustále unavená.

A tak jsem hned další pracovní den šla a výpověď jsem podala. S naprostou lehkostí, bez nějaké záště, ale s velkou vděčností.

Ani vám nemůžu popsat, jak obrovská úleva to byla. Jakoby ze mě všechno spadlo. Jako bych se mohla znovu nadechnout.

Věděla jsem, že jsou přede mnou ještě další dva měsíce, kdy budu ve firmě pracovat, ale už jsem byla na cestě k novému. Na cestě k tomu, co mám ráda. K tomu, co mě dobíjí. K tomu, co cítím, že je moje poslání.

Nová etapa

Na konci října jsem z firmy odešla s vděčností za všechno, co jsem se naučila. Zůstávám tam nadále jako externista na jeden den v týdnu. Mám firemní prostředí také ráda. Jen v omezené míře.

A tak tu teď sedím v mém pracovním křesle v mojí vysněné pracovně a ztotožňuji se s tím, že jsem podnikatelka. 

Jsem koučka a průvodkyně žen a vlastně také lektorka. Nesnila jsem o tom od malička, ale začala jsem o tom snít ve chvíli, kdy jsem zjistila, že taková profese existuje a že obrovsky podporuje a pomáhá lidem. A to je to, co cítím jako poslání. Podporovat lidi, podporovat ženy. Ukazovat jim, že můžou. Ukazovat jim, že jsou důležité. Ukazovat jim, že je důležité se mít rády a stavět se na první místo.

Byla to dlouhá cesta a nebyla ani rovná, ani bez překážek. Na začátku jsem vlastně ani nevěděla, že se touhle cestou vydám.

Za měsíc mi bude 40. Jedna moje známá mi jednou řekla, že má pocit, že v tohle věku už všechno končí a že už nemá cenu se o nic snažit. Já si to nemyslím. Vždycky to má cenu. Ať je ti 20, 40 nebo 60. Protože je to tvůj život a ty ho chceš žít naplno - ne jen přežívat. Toho už bylo dost.

Tak prosím, ať jsi teď v jakékoliv životní fázi a chceš být čímkoliv, věz, že můžeš. Zvládneš to! Je to cesta, ale ty to zvládneš. Protože když můžu já, tak můžeš i ty. 

S láskou,

Hani